DĚTI

Aktualizace: 9. říj 2020

I děti umírají

Mezi většinou lidí stále přetrvává názor, že pro děti bude lepší, když je budeme držet stranou od těžkých témat a raději s nimi o smrti nebudeme vůbec mluvit. Děti mají svůj pohádkový svět a my dospělí jim ho nechceme nabourávat "krutou" pravdou lidského bytí. Zjednodušujeme a říkáme: "Vždyť je to malé dítě, má ještě spoustu času, aby poznalo, o čem vlastně život je a jak končí. Ať si užije tu svoji sladkou nevědomost."



Ano, z jednoho úhlu pohledu zní tyto argumenty rozumně. Kdo by chtěl malému nevinnému stvoření kazit jeho myšlení a nahánět zbytečné strachy? Český statistický úřad však v roce 2014 zaznamenal, že na území České republiky zemřelo 421 dětí do věku 14 let, a dále z dat vypočítal, že se s tématem smrti setká průměrně téměř 15 % malých dětí, ať už z pozice sourozence, kamaráda či spolužáka. Zdá se tedy, že držet dítě za každou cenu stranou nejde.

Mrtví nespí

Ačkoli je téma smrti pro laickou veřejnost spíše tabu, ta odborná se jím zabývá. Vše začalo ve čtyřicátých letech výzkumem Sarah Nagy, která jako první po mnoha měřeních odvodila, že do svých pěti let dítě není schopné rozlišit smrt od určité formy spánku. Teprve mezi pátým a devátým rokem si uvědomí, že kromě vnější podobnosti smrt nemá se spánkem nic společného a je neodvratně trvalá.


V druhé polovině 20. století proběhlo velké množství výzkumů, které se snažily zjistit, kdy dítě pochopí podstatu smrti. Teprve v roce 2005 přednesla psycholožka Linda Dowdney převratnou myšlenku – děti mladší sedmi let nedokáží sice rozumově pochopit trvalost smrti (pokud nejsou výjimečně nadané), avšak to neznamená, že smrt nijak neprožívají.


V té době se zájem vědy pomalu přesunul od zkoumání věku, kdy dítě porozumí trvalosti smrti, ke zkoumání toho, jak dítě smrt blízkého člověka prožívá, i když jí úplně nerozumí. Psycholog I. Orbach se svým týmem výzkumníků například sledoval, jestli existuje vztah mezi úzkostí dítěte a představou smrti různě blízkého či vzdáleného člověka. Pozorované děti měly za úkol hovořit o smrti v souvislosti se sourozencem, kamarádem či postavou z pohádky.


Výsledky se dají interpretovat jednoduše: čím bližší byla dětem osoba, o které v souvislosti se smrtí hovořily, tím více úzkostně se při rozhovoru projevovaly – což je přesně v souladu se zmíněnou myšlenkou, že děti smrt nemusí příliš chápat, ale rozhodně ji prožívají.


Kde je táta?

Víme tedy zatím, že děti smrt prožívají tím intenzivněji, čím bližší osoby se týká. V roce 2013 tato zjištění rozšířily vývojové psycholožky Valeria Machajewski a Rebecca Kronk z Pittsburghu, které se pokusily přesně specifikovat, co dítě, které se setká se smrtí sourozence nebo rodiče, cítí.


Ze známé teorie vývojového psychologa Erika Ericksona vyvozují, že batole nebo dítě předškolního věku nechápe čas tak, jak ho chápe dospělý, takže jakékoli odloučení od milovaného člověka může vést ke ztrátě pocitu bezpečí. Dítě může zmateně chodit a hledat zesnulého člověka, může vysedávat u dveří a čekat, až se vrátí.


V tomto věku je dítě mimo jiné výrazně egocentrické. Myslí si, že vše, co se v okolním světě děje, je způsobeno jeho osobou – cokoli se stane, má podle jeho myšlení příčinu v něm samotném. Právě toto egocentrické myšlení může způsobit, že dítě má pocit, že právě ono je viníkem, že ono zavinilo smrt.


V důsledku toho se může začít uzavírat do sebe, stane se obecně citlivějším a náchylnějším k pláči. I drobné potíže mohou vyvolat návaly hněvu a agrese, což může narušit i vztahy s vrstevníky. V extrémnějších případech může dítě vykazovat regresi ve vývojových milnících (zhorší se mu mluva, přestane ovládat vyměšování apod.) či zvýšenou závislost.



Povolení plakat

Se všemi těmito prožitky se dítě musí nějakým způsobem vyrovnat. Pokud nedostane podporu od svého okolí, zůstane na všechno samo. Jak se podle výzkumů děti předškolního věku snaží nepříjemné pocity zmírnit a dát je najevo ostatním? Jejich snaha o interakci probíhá většinou skrze hru – dítě se při ní ptá proč, ale přitom chce pouze poradit, jak se vyrovnat s reálným smutkem. Hledá "povolení plakat" a ujištění, že ono smrt nezpůsobilo.


A to už jsme opět na začátku. Je dobré s dětmi o smrti mluvit? Pokud se dítě dostane do přímého styku se smrtí, pak odpověď zní jednoznačně ano. Dítě potřebuje upřímné odpovědi na otázky ze strany rodičů či jiných dospělých. Potřebuje přesně vysvětlit, co se stalo. Důležitá je i účast na rituálech, jako je pohřeb. Jedině tak mají děti možnost vnímat, že zármutek prožívají i dospělí, a že jejich vlastní pocity jsou tedy v pořádku.


A co v případě, kdy dítě o smrti slyší z televize nebo ztratí prababičku, kterou vidělo jen jednou? Je dobré s ním o tom hovořit? Opět zní odpověď ano. Upřímné odpovědi na dětské otázky jsou lepší než zastírání, mlžení či ignorace. Pokud dítěti nenasloucháme a neřekneme mu pravdu, pozná to. Vyvolá to v něm ještě mnohem více zvídavých otázek, které můžou vést k nevysvětlitelným pocitům.


Vnímejme tedy signály, vnímejte dětskou hru a náležitě reagujme. Nemusíme dítěti "vybalit" všechno, ale alespoň jednoznačně odpovědět na otázky si náš potomek zaslouží.

Zdroj: GOOGLE - Tereza Kašková

23 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše