Dosti často se setkáváme hlavně v diskusích na internetu, nebo na sociálních sítích s názorem, že se tu za třicet let nic nezměnilo. Bohudík, opak je pravdou a je tomu tak i v pohřebnictví.
Tedy alespoň u některých Pohřebních služeb, protože samozřejmě i dnes můžeme být svědky situací, nad kterými zůstává rozum stát. Tentokrát tedy využijeme materiál natočený tehdejší Československou televizí Praha ve spolupráci s Originálním videojournalem z roku 1990. Dokument ve stylu velmi otevřených zpovědí hodnotí tehdejší neúnosnou situaci v pohřebnictví. Upozorňujeme, že materiál je dosti syrový, takže nemusí být úplně stravitelný pro všechny diváky. Ale zároveň je i jakýmsi němým svědkem toho, jak svobodná tehdy byla média, protože něco podobného natočit a vysílat by bylo dnes již velmi těžko možné.
Dnešní nabídka je tedy následující – nejdříve si pusťte 30 let starý dokument a později si můžete přečíst, co vše se za tu dobu změnilo. Text doplníme i o fotografie, abyste měli možnost tyto situace a rozdíly porovnat. Zde je pro-link na video z roku 1990:
Po 30 letech v českém pohřebnictví…
Dnešní situace
Dřívější městské a komunální pohřebnictví se výrazně proměnilo. Opakem dřívější doby je situace, kdy soukromé pohřební služby převzaly otěže pohřebnictví, přinejmenším co se kvalitativního rozvoje týče. Došlo na vrácení ukradených pohřebních služeb a ústavů státem původním vlastníkům, vznikly stovky nových soukromých pohřebních služeb a ústavů. Tím se rozjela odborná, technická a etická rozvojová křivka a nebojím se říci i revoluce v českém pohřebnictví. I přes jeho stálé podfinancování (v roce 1990 průměrný pohřeb bez květin stál 3500,- Kč, tzn. na dnešní přepočet 42000,-Kč) a dnes cca 30000,-Kč v neskonale lepší kvalitě a etické úrovni. Pro lepší pochopení toho „tehdy a dnes“, popíšeme praxi dnešního pohřebnictví na příkladu pohřebního ústavu Elpis, který je majitelem ochranné známky „Pohřební ústav J.Mangl – založeno 1990“. Zakladatel v pohřebnictví pracuje od roku 1985 a zaučil se v tehdejší době u bývalého majitele pohřebního ústavu na Praze západ a nikdy nepracoval u městské pohřební služby Praha o které předmětný film pojednává.
Svoz a převoz těl dnes
Mezi civilizovanými Pohřebními ústavy a Pohřebními službami je to, co vidíte ve filmu naprostou zlou noční můrou. Převoz zemřelého v otevřené rakvi je navíc v rozporu s dnešním zákonem o pohřebnictví. I přesto, že film ukazuje situace na hranici chápání, realita byla dle zakladatele našeho ústavu ještě černější. Věnujme se ale dnešku. Dnes má speciální pohřební vozidlo dle svého typu a určení přesně povolený limit počtu naložených těl. V pohřební limuzíně se může dle typu převážet maximálně jedna rakev. Malé pohřební furgony – dodávky jsou na dvě rakve a větší furgony - dodávky jsou maximálně na 4 rakve. Ty černé Avie dnes u pohřebních služeb a ústavů neexistují. Hromadění těl, nebo polootevřených rakví na sobě je zcela nepřípustné a takové jednání našeho zaměstnance by bylo okamžitým důvodem k ukončení pracovního poměru a jeho následného trestního postihu. Celý koloběh speciálních pohřebních vozidel je řízen dispečinkem s nepřetržitou službou, ze kterého dostávají zaměstnanci jízdní příkazy s přesným cestovním itinerářem i počtem těl, které při výjezdu vyzvednou. To však neznamená, že pokud rodina nahlásí zemřelého v domácím prostředí, bude čekat „až naplníme auto“ jako v předmětném filmu z roku 1990. Veškeré výjezdy jsou sice koordinovány, ale zároveň uskutečněny v co nejkratším čase, s maximálním využitím kapacity. Samozřejmě, celý vozový park je postaven na speciálních vozidlech, která splňují veškeré normy vyžadované právním rámcem. S „černou Ávií sbírající mrtvoly“ se tedy u nás určitě nesetkáte.
Příjem a uskladnění těl dnes
Těla jsou přivážena v nepropustných jednorázových hygienických vacích spolu s průvodní dokumentací zemřelé osoby. Po příjezdu do našeho pohřebního ústavu proběhne identifikace zemřelého včetně kamerového záznamu a následně uskladnění v chlazené márnici, ve které je stálá teplota 0 – 5 °C a je vybavena speciální technologií zajišťující zamezení šíření bakterií. Pokud se jedná o tělo, které je třeba skladovat déle, je zde možnost mrazícího zařízení, nebo možnost balzamace zemřelého těla. Tento požadavek je například podmínkou pro převoz těla do zahraničí. Veškeré skladování zemřelých se provádí na nosítkách, v transportních nebo konečných rakvích, které si vybrali pozůstalí. Všechny rakve nabízené našim pohřebním ústavem jsou dřevěné, nejedná se o papírové atrapy konečných rakví.
Očista, oblékání, VHZ zemřelé osoby dnes
Každý zemřelý má právo na odchod z tohoto světa v důstojném stavu. Byť o tom již možná neví, v pohřebnictví by tato skutečnost měla být nepřekročitelným základem veškerého počínání. Vhodit nahé a neupravené tělo v jednorázovém hygienickém vaku jak to doporučuje Ministerstvo zdravotnictví u některých zemřelých do rakve je projev absolutního barbarství a zostuzením celého pohřebnického poslání a návrat do roku 1990. Navíc je opět porušen zákon o pohřebnictví. Druhým extrémem je rozstřižené oblečení na zádech, obléknutí jen na přední stranu těla a jakési zasunutí pod záda. Na první, letmý pohled to může vypadat, že je vše v pořádku, ale pořekadlo: „s holým zadkem jsme přišli na svět, s holým zadkem z něj odcházíme“ nebylo určitě synonymem tohoto neuctivého zacházení.
Kvalitní starost o zemřelého začíná vždy dezinfekcí, omytím těla mýdlem a vodou, osušením, úpravou zevnějšku a následně oblečením, případně nalíčením. Zvláštní zkratka VHZ znamená Vyšší hygienické zaopatření a je sadou nadstandardních úkonů, které je třeba s tělem udělat a je prováděna pouze certifikovanými ústavy. Podrobný popis úkonů se ale nehodí pro šíření, takže to shrňme pouze do věty: tělo je zajištěno vůči jakékoliv nechtěné události a je v nejlepší možné kondici připraveno pro obřad a výstav. Pro pozůstalé můžeme přidat ještě jednu dobře míněnou radu. Kontrolujte si, za co jste pohřební službě zaplatili a jestli jste to opravdu dostali! Dodnes – stejně jako v dalších oborech existují zlatokopové, kteří si spletli pohřebnictví se studnou na peníze. A je věcí vás – zákazníků, vymáhat dokonalé naplnění zákona, dodržování piety i úcty. Nebojte se ozvat, pokud jste nespokojeni! A pokud se chcete na obřadu ještě se zemřelým rozloučit, nenechte se odbít, že to nejde! Pokud se nejedná o silně infekční případ – co se neděje například dnes (COVID není vysoce nakažlivá nemoc), máte na to právo. Pokud si totiž necháte zemřelého ukázat bez předchozího vyžádání, bude to pro vás nejlepší výpovědní hodnota o kvalitě pohřební služby, kterou jste si zvolili.
Navíc. V některých kulturách, ale i v tradičních rodinách v našich zemích byla po generace předávána tradice poslední služby zemřelému. Tento – dá se říci rozlučkový rituál spočíval v setkání rodiny u zemřelého těla a jeho omytí, upravení a ustrojení společnými silami. Kvalitní pohřební ústav by vám za dodržení specifikovaných hygienických pravidel měl umožnit tento hezký poslední moment prožít i dnes. Pohřební ústav Elpis bezplatně poskytuje pozůstalým tuto službu po předchozí dohodě termínu.
Převoz na obřad a ze smutečního obřadu dnes
Převoz na obřad a z obřadu, ale i třeba rozlučkový akt u limuzíny by měly zajišťovat speciálně upravené reprezentativní vozy k tomu určené. Samozřejmě, někdo chce kočár tažený koňmi, někdo může chtít valník tažený traktorem, ale to se jedná spíše o speciální obřady, než ty běžné. Běžná pohřební limuzína má ve vozovém parku vždy výsostné postavení a je i jakousi vizitkou dané Pohřební služby, nebo Pohřebního ústavu. I tuto věc je dobré si pohlídat, protože některé služby si nechávají za limuzínu připlácet, některé ji nabízejí zdarma. Někdo nabízí zrezlou plechovku, někdo nejmodernější přestavbu v luxusním provedení. I tato drobnost může být jakýmsi ukazatelem, jak moc vážně daná firma bere pohřebnictví. Jestli je to pro ně poslední služba člověku, nebo jen zdroj příjmů. Vlastně už nabídka Obřadu s limuzínou pod širým nebem je garancí, že daný ústav má co nabídnout. Při takovém obřadu totiž hraje limuzína s rakví hlavní roli a určitě neunikne zraku pozůstalých, ba naopak. Některé obřady se odehrávají s vystavením rakve na katafalku na místě dle přání rodiny, ovšem některé obřady se mohou odehrávat i při zpola vysunuté rakvi z limuzíny, například s využitím náladového nasvícení prostoru. Takový obřad lze třeba vykonat na břehu řeky, při západu slunce, na kraji lesa, jak si pozůstalí přejí. A v takovém případě je limuzína s rakví hlavním aktérem. Pohřební ústav Elpis nabízí pohřební limuzíny značky Mercedes a Lincoln. Pronájem těchto speciálních pohřebních limuzín je třeba vždy domluvit s pohřebním poradcem pohřebního ústavu Elpis.
Zpopelnění těla, uložení do hrobu, či hrobky dnes
Uložení lidských pozůstatků, nebo jejich zpopelnění je poslední fází pohřbení. Do hrobu či hrobky je rakev nejčastěji uložena v rámci smutečního obřadu, nebo je v případě zpopelnění objednána na určitý termín. Pokud je součástí Obřadní síně i krematorium, kremace následuje ihned po obřadu. Pokud tomu tak není, nebo má rodina jiný záměr, opět nastupuje převoz zemřelého se vším, co jsme psali výše. Neexistuje žádný důvod ke ztrátě důstojnosti, protože „oficiality už jsou za námi“. Stejně tak záměna těl, nebo hromadné žehy jsou snad již minulostí. Každá rakev je automaticky opatřena číslem na kovovém štítku a stejné číslo nese i připravená urna. Na konci procesu pak s popelem vychází z pece i štítek prokazující evidovanou identifikaci zpopelněných ostatků.
Specialitky dnes
Pokud jste zhlédli film a dočetli až sem je vám jasné, že některé společnosti poskytující služby v oblasti pohřebnictví ušly velký kus cesty. Ale možná nám budete oponovat, že jste se setkali s podobným jednáním jako ve filmu i dnes. V takovém případě se klidně o své dobré i špatné zkušenosti podělte v komentářích.
Aby byl obraz úplný, je třeba ukázat, co všechno je dnes možné a dříve bylo nepředstavitelné, nebo nemožné.
Velmi oblíbené jsou například tzv „Open Air“ smuteční obřady neboli smuteční obřady pod širým nebem. Pro mnoho pozůstalých může být přítomnost v obřadní síni, krematoriu, možná i v kostele příliš skličující a volí proto tuto novou formu, která může místy připomínat i jakýsi happening. Byť se vám může zdát toto slovo tak nějak nepatřičné ve spojení s pohřbem, není tomu tak. Celý obřad má předem domluvený scénář, který je v každém bodě konzultován s objednavatelem obřadu. Ceremonie obřadu je zachována, pouze s tím rozdílem, že rozloučení není sešněrováno tísní prostředí, ale naopak může díky umístění evokovat příjemné vzpomínky na čas strávený s milovanou osobou. Z posledních měsíců můžeme vzpomenout například rozloučení s mladou motorkářkou, která podlehla zákeřné nemoci. Obřad se odehrál jako historicky první v oboře před letohrádkem Hvězda, za velmi hojné účasti všech spřízněných přátel a známých. Bylo to v létě, takže panující horké počasí a lehčí forma obřadu umožnila setkání v lehčím oblečení, byl objednán catering pro zajištění občerstvení a vystavená rakev s květinovými dary využívala stínu pod stanem chránícím před paprsky slunce. Lidé postávali ve skupinkách, vzpomínali, kdo chtěl měl dostatek času na rozloučení s kamarádkou, nebyl nijak významně limitován.
Proběhlo několik vzpomínkových řečí, lidé spolu strávili milý čas se vzpomínkou, a nakonec za jedoucí limuzínou vytvořili průvod, který se s milovanou osobou rozloučil v prostředí, které při svých procházkách milovala. Bylo to vzdušné, místy až éterické a stále maximálně uctivé. Samozřejmě takovému obřadu předchází spousta vyjednávání s úřady, které mohou mít na různé věci různou optiku, ale tentokrát vše proběhlo hladce, s dodržením všech dohod z obou stran.
Další speciální možností může být popsání, nebo rovnou pomalování rakve.
Říkáme tomu „Vzkaz na cestu“. Pozůstalí tak mohou učinit buď na setkání před obřadem, nebo přímo na obřadu. Pro tyto případy se nejvíce hodí přírodní, nebo bílé rakve, na které napíší a nakreslí pozůstalí svůj vzkaz. Setkáváme se s různými přístupy, od krátkých textů, jednotlivých symbolů a symbolik, až po velmi osobní vzkazy, které vezmou za srdce. Rakev s tělem a výzdobou pak prochází stejným procesem, jako ostatní – takže je využita pro pohřeb do země, do hrobky, nebo zpopelněna v krematoriu. Vzpomínkou nejen na tento akt pak může být sada fotografií, nebo videozáznam na objednávku.
Dnešní moderní a mobilní (tentokrát myšleno přenosné) technologie však umožňují ještě více. V dávných dobách byl nebožtík upraven a oblečen ve svém domě a byl vystaven pro možnost rozloučení s příchozími. To se může v dnešní době centrálně vytápěných prostor při dodržení všech hygienických zvyklostí zdát takřka nemožné, ale není tomu tak. Pokud si rodina přeje tradiční rozloučení v kruhu rodiny, umí náš pohřební ústav Elpis nabídnout prostředky a technologie chlazení, které toto umožňují. Rodina si pak v úzkém kruhu zesnulou osobu připraví na poslední cestu a známí, či příbuzní se mohou celého rituálu buď zúčastnit, nebo se jen přijít rozloučit. Tělo je po celou dobu do smutečního obřadu doma.
Říká se, že „papír snese všechno“, ale v našem zájmu není vás unudit k smrti při čtení elaborátu. Pro dnešek to myslím stačilo, doufáme, že jste se dozvěděli něco nového, zajímavého a poznali, že se v některých oblastech života v naší zemi odehrály obrovské změny. Nutno ovšem doplnit, že je to zásluha jednotlivců a jednotlivých soukromých společností. V komunálu nemusí být situace vždy tak, jak ji popisujeme. Tak se opatrujte, ptejte se a buďte obezřetní!
Vlastně… ještě jedna věc!
Můžeme říct – tragédie s němou tváří. Stává se to, člověk nešťastně zemře třeba na cestě dopravním prostředkem, nebo díky katastrofě a s ním i jeho nerozlučný druh, čtyřnohý kamarád. Náš ústav dokáže pomoci i s touto smutnou událostí. Pokud se jedná o zpopelnění, společná kremace není bohužel v naší zemi možná. Ale existuje několik krematorií pro zvířata, kde se na tyto služby specializují. Finální produkt je velmi podobný s lidským. Naše společnost však pomůže zprostředkovat souběh obou žehů a společné následné rozloučení umožní spočinutí obou uren pohromadě v obřadní síni či v některém z našich Lesů vzpomínek můžeme tyto urny společně uložit, nebo tam kde si to pozůstalí přejí. Jedná se o přírodní pietní místa, která nabízejí absolutní klid a soukromí.
