Trochu o oblékání, šarmu a úctě

„Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo je nemá, ať od lidí pranic nečeká…“ Tak by se dalo odstartovat dnešní povídání, které se bude vlastně lehce klouzat po slavném textu nesmrtelné písně tria Ježek – Voskovec – Werich.

Pánové v písni míchají různé stavy i situace, kde prezentují důležitost, ale i ošidnosti zvoleného šatu. Od uhlíře přes biskupa, dostávají se až k šejdířovi, upozorňují na dobrý první dojem a zároveň končí parafrází, že „kdo v hadrech čeká na štěstí, ten se načeká.“ Ale abychom příliš nezabředli do hudebního rozkladu díla, pojďme si na pár příkladech říci, co je zvykem, co se může, nebo by se mělo a co může působit řekněme zvláštně, přisprostle, či hloupě.

Žijeme ve svobodném světě. Nejsme šněrováni jakýmkoliv systémem, drilem, náboženstvím. Můžeme chodit prostovlasí, v tom, v čem se cítíme pohodlně. I do banky dnes vkročíte v kraťasech a pantoflích a nikdo se nad tím nepozastaví, neboť netuší, zdali nejste jen svobodomyslný miliardář. Naopak častokrát si na takzvanou lakýrku potrpí lidé, kteří mají naprosto běžné příjmy, ale rádi by se cítili „něco víc, než ostatní“, což dokazují značkovou módou velmi okatě prezentovanou. Část lidí si potrpí na určitý standard, jak v kvalitě, tak v kombinacích, některá povolání vyžadují striktní dress code, který společnost vyžaduje, neboť se jedná o reprezentaci. Pak je tu armáda jedinců, kteří rozdělují oblečení jen na špinavé a čisté a je jim v podstatě jedno, co mají, nebo v horším případě nemají na sobě. A pak je tu skupina reprezentující všechny zmíněné kategorie shora zmíněné, a to jsou lidi bez vkusu.

Vkus se nedá koupit. Je to otázka talentu, intelektu, možná zkušenosti. Aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout, ale dosti ideální skupinou se mi jeví realitní makléři. Existuje samozřejmě větší skupina reprezentantů této branže, která to má srovnané a buď se umí vkusně obléknout sama, nebo pochopila, že zaplatit stylistu je správná volba – tedy, pokud chci vystupovat na veřejnosti a držet si nějaký status. A pak je tu velmi zábavná kabaretní forma, kterou se můžete pokochat na mnoha realitních webových stránkách, stačí vyhledat inzeráty s videem. Nehodnotím vůbec obsah a formu, která je v této branži velice důležitá a těžká, když má člověk rozumně mluvit na kameru. Mluvím o kombinacích barvách košil, kravat, obleků, sukní, halenek, kostýmků, lodiček, okopaných a nevyleštěných polobotkách, zkažených zubech a makeupových obrazcích jak od Picassa… Pokud je takový výjev doplněn hodně neumělým, nebo naopak rádobyvtipným přednesem, ideálně končící nasednutím do drahého firemního vozu dojde vám, že Horst Fuchs, jakožto král teleshoppingu byl vlastně elegantní miláček.

Ale dost humoru, ať se neprochechtáme do kriminálu. Ještě jednou předestírám, že dnešním cílem není nikoho zesměšnit, urazit, ponížit. Pokud je někdo vztahovačný, je to jeho problém a taky možná ta potrefená husa, víte jak… Takže si srkneme kafe a jdeme na to.

JDU NA POHŘEB – RODINA

Pokud jsem součástí rodiny, která ztratila někoho ze svého středu, jsem podřízen dohodě rodiny. Pokud se vrátíme o 50 let zpátky, nikdo by na pohřeb nedorazil v kraťasech. Leda by byl bosý, ušmudlaný, byl to obecní blázen a zemřelý mu dával vždycky dvacetník na rohlík, pokud jej potkal. Pokud existuje dohoda, nebo rodina vyhlásí něco jako „v čem půjdem?“, řiďte se přáním rodiny. Nebo se s rodinou můžete dohodnout na něčem specifickém, byl to váš kamarád z mužstva a chcete dorazit v dresech? Je to zvláštní, ale pokud to spojíte s něčím, jako „čestná stráž“, nebo provedete na hřbitově „čestný výkop“, ulehčíte trochu bolesti a dáte všem vědět, „že Franta měl fotbalové srdce“. Pokud ale nic takového nezazní, pravidla jsou relativně jednoduchá. Tlumené barvy, střízlivé kombinace, jednoduché boty. A poprvé zmíníme jednoduché pravidlo: Na pohřbu nic nezkazíte kombinací černé, bílé a šedé.

Nic vyzývavého!

Možná si myslíte, že ten průsvitný dres s černými flitry co nosíte na Samba večírky je vlastně černý a tím pádem vhodný, stejně jako ty pouzdrové šaty s holými zády, které jsou tmavě šedé… Ne, nejsou vhodné. Vždy vycházejte z dalšího jednoduchého pravidla – čím tmavší a nenápadnější budete, tím lépe. Samozřejmě, pokud se bude jednat o uvolněný obřad pod širým nebem, nezkazí nic jednoduché šaty pro dámy, nebo plátěné kalhoty pro pány doplněné o jednoduchou lněnou košili. Z barev jsou žádoucí černá, bílá, odstíny šedé a následně pastelové, tlumené barvy. Což ale nutně nemusí být stárnoucí seladon, v bleděmodrých kalhotách s růžovou rozhalenkou a zelenými polobotkami ve vysokém lesku. A zde bych se nevymlouval ani na orientaci, protože při vší úctě – ta nikoho ze zúčastněných, kteří mají v srdci bolest v tuto chvíli nezajímá. Některé rodiny jsou schopny takové společenské faux pas vzít osobně jako urážku a vykázat vás z obřadu. Samozřejmě i zde budou existovat výjimky, kterým to projde, ale zkuste to alespoň jednou, jak již jsme si řekli…: Na pohřbu nic nezkazíte kombinací černé, bílé a šedé.

JDU NA POHŘEB – KAMARÁD, SPOLUŽÁK, KOLEGA

Pokud nejste z nejbližšího okolí zemřelého, ale jste spolužáci, kolegové, kamarádi, držíte se až v druhém okruhu smutečních hostí. To však neznamená, že budete neviditelní. Minimálně se totiž s pozůstalými setkáte při závěrečné kondolenci, vyjádření soustrasti. I v tomto případě doporučujeme být maximálně vkusně a slušně oblečen. Pokud se totiž objevíte v havajské košili mezi dvaceti lidmi v černém, budete vypadat v lepším případě – směšně. Takže naše dokola opakovaná rada platí i v tomto případě: Na pohřbu nic nezkazíte kombinací černé, bílé a šedé.

USTROJENÍ ZEMŘELÉHO ČLOVĚKA

Vše, co jsem napsal v první části dnešního čtení byl jen takový předkrm, zahřívací kolo, předkolo… Nyní se dostáváme k fenoménu, který se začíná poslední dobou rozmáhat jak mor. Není to zásadní poměr, ale ten problém tu je a je tak palčivý, že mě donutil k těmto slovům.

V dřívějších dobách, kdy smrt a pohřeb byly nedílnou součástí života, byla posloupnost odcházení v úplně jiné formě, než jsme zvyklí dnes. Většina lidí totiž zemřela doma, takže rodina se postarala o omytí a úpravu těla, stejně tak následné ustrojení. Bylo naprosto obvyklé, že i lidé z nejnuznějších poměrů měli na poslední cestu ve skříni opatrovány ty nejlepší šaty. Po ustrojení totiž následovalo rozloučení v tzv. domu smutku, kdy se se zesnulým dorazili rozloučit nejen blízcí z rodiny, ale i sousedé, přátelé. Kolikrát se seběhla celá vesnice! A pomněte, co by tomu řekli, kdyby byl zemřelý neustrojený, nebo nedůstojně špinavý.

Dnes je situace jiná, průvody z domu smutku do kostela a na hřbitov jsou ojedinělým folklórem, minimálně ve velkých městech. Většina zemřelých putuje z nemocnic v převozních vacích, které jsou mnohdy pochybné kvality do pohřebních služeb a pokud takovou službu řídí, či vlastní někdo bez úcty, šup s tělem v pytli do nejnuznější rakve a hurá do krematoria. Takové zacházení je nejen ostudné a neekologické, ale hlavně neetické. Každý člověk zanechal na tomto světě svou stopu, někdo menší, někdo větší. Nechceme se tady pouštět do tématu sociálních pohřbů, které platí stát a jeho představa o co nejnižších nákladech je absolutně mimo realitu, takže zde se s tímto fenoménem papírových rakví setkáte naprosto běžně, neboť vykonavatelé těchto sociálních pohřbů nemají prostor, leda by tuto službu konali jako charitu a každý pohřeb dotovali ze svého. Mluvím zde o pohřbech, kde existují pozůstalí.

Pokud někdo zavolá na naši linku a začne rozhovor podmínkou „co nejlevnější a bez všeho“, odkazujeme jej na jiné pohřební služby. Náš kredit, že každý zesnulý si zaslouží důstojný pohřeb je v tomto případě nezlomný. Není to otázka peněz, je to otázka vůle. Vůle, rozloučit se se svým předkem na úrovni. A to se občas neděje. Někteří nebožtíci tak odcházejí z tohoto světa ve smutečních rubáších, jako by za celý život nevlastnili jediný kousek oblečení. Některé pohřební služby jsou schopny uložit do rakve nahé, neupravené tělo, někteří filoméni i v plastovém transportním vaku. Vaku, který samozřejmě neodpovídá žádným eko normám, je jen za nejnižší cenu z čínské produkce. Některé služby dostanou oblečení pro zesnulého, to nastřihnou na zádech a nenápadně přetáhnou přes ruce, hlavu, a zbytek zastrkají pod záda… Strašný pohled, pokud si necháte rakev před obřadem otevřít. Ale není to nejvyšší meta, oblečení může také skončit u nohou, nebo pod hlavou zemřelého – v lepším případě. Vrcholem pak je, že skončí někde. Někde mimo tělo. Někde mimo rakev.

A co je tedy cílem dnešního povídání? Zajistěte prosím svým zesnulým důstojný odchod z tohoto světa. Nenechte je odejít v hanbě, nahotě a špíně. Dodejte pohřebnímu ústavu to, co měl zesnulý rád. Jestli byl koňák, klidně jej pohřběte v jeho jezdeckých holínkách a pěkně naleštěných. Květované šaty a rozevláté vlasy měla vaše babička nejraději? Určitě v nich bude vypadat skvěle i tentokrát! Zajistěte vyšší hygienické standardy, líčení, česání. Zajistěte, aby jejich odchod byl spořádaný. A samozřejmě kontrolujte. Chtějte poslední rozloučení s otevřením rakve, pokud to hygienická situace dovolí. Buďte elegantní nejen vy, ale postarejte se o šarm a eleganci i těch, které žádné příště už nečeká.