ZAMYŠLENÍ NAD PASIVNÍM ŽIVOTEM

Muž zemřel, a když si to uvědomil, spatřil Boha, jak k němu kráčí s kufrem v ruce.

„Je čas jít, můj synu,“ pravil Bůh.

Překvapený muž odpověděl: „Teď? Tak brzy? Mám ještě spoustu plánů…“

„Je mi líto, ale je čas jít.“

„Co neseš v tom kufru?“ zajímalo muže.

Bůh odpověděl: „Všechno, co ti náleží.“

„Myslíš tím moje oblečení, moje peníze?“

„Ty nikdy skutečně nebyly tvé, patří na Zemi.“

„Takže jsou to moje vzpomínky?“ hádal muž dál.

Bůh odvětil: „Ty nikdy nebyly tvé, ve skutečnosti patří času.“

„Tak tedy moje dovednosti a zkušenosti?“

„Ty byly jen výsledkem okolností, nejsou tvé.“

„Moje rodina a přátelé?“

„Je mi líto, ale ani oni ti nepatří. Náležely tvé životní stezce.“

„Dokonce ani má žena a syn?“

„Ne, ti patřili tvému srdci.“

„A co mé tělo?“

„To už patří prachu.“

„A duše?“

„Nikoli, ta patří mně.“

Pln strachu si muž vzal od Boha kufr a otevřel ho. Uviděl, že kufr je úplně prázdný. Se slzou v oku se muž zeptal: „Já jsem tedy nikdy nic neměl?“

Bůh mu řekl: „Jediné, co jsi kdy skutečně měl, byl tvůj život. Každý jeho okamžik byl jenom tvůj.“

A z tohoto důvodu – ŽIJ, DOKUD TU JSI. Nedovol ničemu z toho, co si myslíš, že ti patří, aby ti v tom bránilo. Žij teď. Žij svůj život. Nezapomeň být šťastný, to je to nejdůležitější ze všeho. Majetek i všechno ostatní, za co bojuješ, zůstane po tvé smrti tady. Sebou si nevezmeme nic.

Poděl se o tato slova se všemi důležitými lidmi tvého života a užij si každou vteřinu toho svého.

Tento „virál“ se šíří českým internetem již několik let. Mnozí z nás přečtou první řádek, uchechtnou se a se slovy pí….na jdou dál, smažou, nevěnují tomu pozornost. Lavinové příběhy, žádosti, poučení, burcování, „nevímcovčechno“ však mohou mít i mnohem hlubší využití než si ti, kdo jej sdílí možná uvědomují. Mohou nás totiž donutit zastavit se a zamyslet se. Zastavit se v té šílené jízdě, které dnes říkáme moderní život. V té překotnosti, abychom to všechno udělali, abychom to všechno stihli, abychom to včas odevzdali, abychom vydělali dost peněz, abychom to postavili, abychom to vybudovali, abychom to za třicet let splatili, abychom… umřeli? A kde je prosím pěkně ten život? Stihnete ho alespoň kousek, chvilku? Vaši blízcí – sorry mami, mám toho moc. Vaši kamarádi – hele teď ne, cinkni příští týden, jsem v presu, ok? Vaši partneři – kdy jste spolu naposledy třeba dvě hodiny seděli a mluvili o něčem, či o ničem? Kdy jste naposledy se zaujetím poslouchali, co se tomu druhému dnes stalo, co zažil, co prožil? Jo vy na to máte půl hodinový rituál každý den v sedm? Tak to jo… A co když si ten druhý chce o tom všem povídat třeba v devět a ne půl, ale třeba tři hodiny? Jo, to máte přípravu do práce na zítřek, to už musí být ticho. Samozřejmě, dobře alespoň za tu půl hodinu, tedy za předpokladu, že si pamatujete a vnímáte, co ten druhý říkal.

K výše zmíněnému, mnohdy enormnímu tlaku na naše přežití, nebo žití dle šablon, či našich představ, tu máme ještě vlezlé zloděje. Pardon, technologie chtěl jsem říct… Klidně to pojmenujme – sociální, či spíše asociální sítě. Původní myšlenka byla možná jiná, dobrá, dnes je z toho vlezlý byznys, krutý zloděj času a stvořitel asociálních zombie. Ptáte se, jestli mám/máme fb a IG? Samozřejmě, jinak byste možná nečetli tyto řádky, jak jsem psal v textu – původní sdílecí záměr byl skvělý, pro šíření informací skvělá platforma. Ale to bylo původně a mnoho z nás na to je schopno i takto pohlížet. Ze sociálních sítí se však stal prostor reálného života. No to je kravina říkáte, jak může být něco virtuálního reálným? Gratulujeme! Asi máte dostatek zdravého rozumu pro rozlišování!

Nicméně, stala se z toho chlubírna, pomlouvárna, voblbovárna, škodírna, útočírna, nenávisťovna, zhnusírna, manipulátorovna, kazatelna, spalovna pout, drbárna, slídírna, špiclírna, špehírna, diktátovna, opisovárna, kopírovna, ztrátovna, zevlírna, nudírna, závislovna, rozvracírna, nešťastnírna, zlomírna… Doplňte si sami. Pravda, je zde i spousta sdílené radosti, té opravdové – a nemám tím na mysli ty falešné „antihate“ aktivity. Každopádně se pod spoustou příspěvků odehrávají půtky, urážky, zpochybňování, výhružky, či vyvržení, až zavržení jedince, posměch a výsměch. Za názor.

Klidně za názor na smysl, či styl života, nebo vnímání světa. Sociální sítě jsou totiž nádherným místem pro všechny psychopaty, manipulátory, lháře z podstaty, buřiče, exhibicionisty, provokatéry, ale i třeba nihilisty. Tato sestava je naředěna v různém poměru obyčejnými lidmi, a tak vzniká různě třaskavá směs, která vyplňuje sociální bublinu každého jedince. A na vrcholu tohoto sociálního „soužití a souputnictví“ jsou skupiny. A nemyslím tím společenství se zápalem pro nějakou aktivitu, společnou věc, nebo obvyklý zájem, či fandovství značky, ale myslím tím různé skupiny s jediným cílem – šíření nenávisti a zloby.

Nebudu ani zabíhat k politice, ale zůstanu u něčeho, o čem jsem si myslel, že zemřelo v roce 1989… Závist a udavačství. Ale byla to jen moje zoufalá touha, neboť tento žánr v soužití má v českých a moravských zemích dlouhou tradici. Smutné na tom všem je, že v posledních měsících se setkává i s další naší vlastností, kterou je švejkování a kašlání na všechno. S trochou nadsázky je to „kašlání“ zrovna trendy. Takže abych to shrnul, na facebooku existuje například skupina, která se pasovala do role Spasitele a hlídá, zdali lidé nosí roušky tam, kde mají… Skupina sdružuje spoluobčany, kteří tyto jedince nedbající nařízení dokonce loví a samozřejmě – udává. Chvíli jsem si myslel, že se jedná o recesistickou skupinu, ale ouha! Zapálených soudruhů je zde valná většina a popis „úlovků“ velice šťavnatý, se všemi vulgarismy, co jich jen naše mateřština nabízí… A to je jen špička ledovce, která se vynořila díky aktuální situaci.

Jaký si to uděláš, takový to máš – zpívá se v popíkovém hitu a je to vlastně pravda, my si skládáme tu směs, my si tvoříme bubliny. Není tedy ničí vina, že nás někdo s titulem „přítel“ ovlivňuje, terorizuje, ponižuje, či se nad nás povyšuje. Není přeci potřeba jej mít v přátelích a lze jej zablokovat! Ale jsou tu jak jsem psal v předchozím odstavci různé skupiny, které jsou pro tato individua magnetem. I tam lze takové zlo eliminovat, anebo odejít. Jakmile vám to nevyhovuje, odejděte! To je skvělé právo, které nám ještě zůstalo i v době života na síti. A nejen tam, je to jedna ze svobod, jedno z osobních rozhodnutí, které můžeme aplikovat prakticky kdykoliv, na cokoliv. Tedy až na výjimečné situace, kdy jsme třeba zavřeni ve vězení. Tam o našem odchodu rozhodují jiní.

Samozřejmě, ještě by se slušelo do dnešního povídání začlenit slova vzdor, souboj a odpuštění, ale to si necháme na příště. Zrovna o odpuštění lze napsat román na pokračování…

A dalších zlodějů času jsou kolem nás desítky, civění na mainstreamovou zábavu v telce, bloumání v nákupních centrech, nebo setrvání v práci, která vás nebaví, nenaplňuje, ničí, stejně tak v mrtvém vztahu. Žijeme jedenadvacáté století a máme za sebou obrovskou šňůru zkušeností, které bychom měli umět zhodnotit a přetavit v prospěšno hlavně pro sebe a své nejbližší. Pokud totiž nic nezažijeme, nic si neužijeme, nevychutnáme, nic nezískáme, neztratíme, s nikým se osobně nesetkáme, neseznámíme, neprodiskutujeme na živo své názory, nikam nevyrazíme, nic nepoznáme, neobjevíme, nevytvoříme, nebudeme s ničím a nikým konfrontováni, ale proletíme životem jen pasivní konzumací… Bude ten kufr, ten čas, ale i ta duše, kterou vrátíme do oběhu prázdná…

Takže žijte tak, abyste si v roli muže z tohoto řetězového mailu jednou řekli sami pro sebe:

„Škoda...! Ale bylo to super, dal bych si to znovu!“